Jdi na obsah Jdi na menu

Muzikou žiji, ale vnímám ji i jako druh podnikání.

Muzikou žiji, ale vnímám ji i jako druh podnikání.

 

Ilustrační foto Choťánky

 

me-foto_-s-royal-120-bas-chotanky_01-.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na akordeon se Jan Čajan (38) učí od dětství. sám, podle sluchu. A hraje výborně. Však ho také přijali jako muzikanta do pivovaru a restaurace U Fleků.

 

Ilustrační foto s prostředí zahrady pivovaru

 

me-foto_-u-fleku-.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Muzika je prý nejen jeho koníčkem, ale také v něm dokáže probouzet jeho podnikatelského ducha. Kromě ní se věnuje povolání maséra v lázních Poděbrady. Právě tam jsme se za ním vydali na rozhovor.

 

Kdo mě přivedl k harmonice?

 

Jsem od svých pěti let samouk, hraji a učím se podle sluchu. První malou harmoniku měl doma můj strýc. Dali mi ji do ruky. Jednoduché písničky jsem zahrál ihned, složitější melodie nacvičil. Ale nějaká vloha tam byla. Hrál jsem dlouho jen pravou rukou, levou jsem přidal až v 15 letech. Když mi bylo 18, objevil jsem v bazaru na ČRO České Budějovice „Delicii“. Táta mi ji koupil k narozeninám. Když jsem nezvládl střední obchodní školu v Nových Butovicích, chtěl jsem zkusit konzervatoř. Před tím jsem chodil, poprvé, a naposledy, k učitelce hudby. Hrál jsem, ale podle ní špatným prstokladem. Ona to odhalila, a naučila mě prstoklad správný. To byl boj. Na konzervatoř mě poté stejně nevzali, a učím se zase sám. Ale nejsem takový sluchař, že bych poznal tón třeba pouhým ťuknutím do sklenice. Ale slyším písničku, a buď ji hned zahraju, nebo se ji naučím.

Před dvěma lety jsem zhruba rok hrál v pivovaře a restauraci U Fleků. To byla ohromná zkušenost, výborně jsem se tu vyhrál, a hodně mě to posunulo dopředu. Do té doby jsem hrál hlavně lidovky, občas nějakou moderní muziku. Ne že bych si netroufl na náročnější skladby, ale impuls k nim přišel právě U Fleků. Podle sluchu jsem se naučil třeba Montyho čardáš, nebo valčík „Pod francouzskou oblohou“. Inspiroval mě k tomu i můj kamarád, velmi talentovaný hudebník, Roberto Lombino. Než se takové skladby naučím, nějakou dobu to trvá, ale hra mi dělá radost. A pořídil jsem si i svůj „vymazlený“ nástroj, „Royalku“. Pro zasvěcené, v pravé ruce má jedenáct registrů, v levé pět. A ještě jsem si ji zvelebil ozvučením, a dalšími vychytávkami. Po téhle stránce jsem velmi spokojený.

 

Jak jsem se ke Flekům dostal?

 

Jsem zapojen do internetových skupin harmonikářů. Tam jsem objevil inzerát, že do vyhlášené pražské restaurace harmonikáře shánějí. nebylo přímo řečeno, že je to ke Flekům. Zkusil jsem to. Konkurz žádný nebyl. Ty internetové skupiny jsou určeny pro pokročilé muzikanty. Rovnou mi dali termín, „hodili“ mě na plac, a já hrál. Až poté se mě zeptali, zda se mi tam líbí. Možná nevěřili, že zůstanu. Můj visus je na hranici slabozrakosti a zbytku zraku. I z toho měl provozovatel zpočátku strach. U Fleků hrajete ve stoje, přitom chodíte po různých prostorech. Každý je pojmenován, Rytířský sál, Velký sál, zahrada atd. Nejpohodlnější na hraní byla zahrada. Po té jsem mohl chodit, ale nebyla to podmínka. Po menších sálech chodit příliš nelze. Přesto jsem se musel často vyhýbat číšníkům, je tu totiž pořádný „šrumec“. Nejlepší bylo stát na místě, kde jsem nejméně překážel. Ne vždy to však šlo, a během hry jsem několikrát měnil místo. Hospodu jsem si proto musel pořádně obšlápnout. Radili mi jen zpočátku. Ale pak jsme se vzájemně poznali, a fungovalo to. Číšník na mě houkl, a já už věděl, kam uhnout. Běžně tu nese na tácu 20 piv. Dokud host neřekne, že platí, sází mu na stůl jedno za druhým. Kromě piva je tu oblíbená becherovka a medovina.

Hrál jsem od 11:00 do 16:00, nebo od 16:00 do 23:00 hodin. Každou celou hodinu jsem nastupoval na plac, ve tři čtvrtě jsem měl přestávku. Hraní pro mě nebylo náročné, jsem zvyklý hrát, a nástrojem žiji. Zpívat jsem mohl, ale vyžadováno to nebylo. Často tu zpívají hosté, a byli i chvíle, kdy mě nepustili od stolu. A dali se tu vydělat i slušné peníze. Ale během hraní, ani o přestávce, jsem neměl nárok na nic. Nemohl jsem si říci ani o nic k pití. Tedy pokud jsem neměl kamaráda číšníka. I takové přátelství samozřejmě vzniklo. A druhá možnost, že mi pití koupil host. Jeden se ale nesmí opít. I takový člověk tam byl, nemohl hrát, a ihned ho propustili. Já mám pivo rád, ale ještě nikdy jsem nemusel říkat: „Položte mi ruce na zem, a já už dojdu.“ Až po práci jsem mohl dostat i stravenku na místní jídlo.

Jak už jsem řekl, škola se mi nepodařila, na konzervatoř mě nevzali, ale řekl jsem si:“Vem to čert“. Byl jsem rok doma, v roce 2004 nastoupil do masérského kurzu, a hned po něm jsem si zřídil živnost. To pro mě byla podstatná doba. „Něco jsem měl“, a chtěl jsem se prosadit. Masážím jsem se věnoval 5 let. Moc lidí nechodilo, ale někdo přece. Už jsem si myslel, že živnost zavřu, ale nebaví mě nic nedělat. Zašel jsem proto raději na živnostenský úřad, a zjistil si další živnosti, pro které není potřeba speciální vzdělání. Podle zdravého rozumu, i podle mého handicapu. Byly to obory, které jsou mými koníčky, jako práce na počítači, tisk vizitek, vydavatelská činnost, i muzika. Ale zároveň jsem chtěl i vydělávat. A těmto oborům se věnuji dodnes. Sám jsem si vydal své dvě CD, tiskl jsem encyklopedii o vlacích apod.

Být v zaměstnání, to mi nevyhovovalo. Byl jsem zaměstnaný jako masér v Praze, a jako telefonista ve firmě, která prodává kancelářské potřeby. Ale nelíbilo se mi lidem zboží nutit. A také jsem říkal věci otevřeně, a to byl problém. Jen masáže dělám dnes v Poděbradech na dohodu. Baví mě to, a v lázních je mi dobře. Absolvoval jsem i kurz čínské masáže „guasha“. Provádí se speciální destičkou velikosti kreditní karty. Tou masér škrábe tělo klienta až do zčervenání kůže. Vypadá to zvláštně, ale je to velmi příjemné.

 

Čím mě uchvátily Poděbrady?

 

Krásným prostředím, řekou, a hlavně lidmi. Nechci si to malovat růžově, ale lidé se tu chovají lépe než všude tam, kde jsem pobýval. Běžně se tu zdraví, více si povídají. Tak je to asi normální, ale na jiných místech jsem to nezažil. Škoda, vždyť Pozdrav a úsměv jsou přece zadarmo.

 

A jak jsem se sem dostal?

 

Přes hudební Facebook jsem se seznámil se svou přítelkyní, klarinetistkou Ivetou. Dvakrát mě navštívila ve Ktiši u Prachatic, a já jí řekl, že mě tu nic nedrží, a že se k ní mohu klidně odstěhovat. Tak jednoho dne přijela, a i s věcmi si mě odvezla. Dnes bydlíme v najatém domku v Choťánkách, a uvažujeme, že bychom ho koupili.  Je nám tam dobře. Jen je v něm trochu vlhko, ale to se prý dá vyřešit.

S Ivetou hrajeme i v místní kapele Blaťanka. Kšeft to není velký, zatím chodíme spíše jen na zkoušky. Ale hrají tu výborní lidé. Nejprve nevěřili, že s nimi budu moci hrát. Harmonikáře do té doby neměli. A čeho se báli nejvíce, že neumím noty. Ale zkusili jsme to. Zpočátku mi řekli, od jakého tónu, a v jaké tónině začínají hrát, a já se přidal. Dnes to říkat nemusejí. Jsem už vytrénovaný. Už se s nimi ani nemusím scházet. Sednu si k nahrávce, naposlouchám ji, a vím. Hodně písniček si také obohacuji o své tóny. Pasují mi tam, a bývalému kapelníkovi, který k nám stále chodí jako poradce, se to velmi líbí. Dokonce prohlásil, že jsem jejich objev. Bohužel, některé muzikanty, kteří hrají podle not, prý někdy pletu. Říkám jim, ať si hrají svůj part, a mě neposlouchají. Každý muzikant přece musí svůj part umět. Jejich melodie naopak vede mě, a já si do ní stihnu zahrát ještě něco. Když některý z muzikantů udělá chybu, já jako člověk, který umí poslouchat hudbu, a ovládá nástroj, si s tím poradím. Ten, kdo hraje jen podle not, může mít v tu chvíli problém. Ale postupně si na sebe zvykáme.

U kapely se probouzí i můj podnikatelský duch. Ekonomika a účetnictví, to mě vždy bavilo. A rozčílil jsem se, když jsme za hraní u hasičů dostali pouhých 300 Kč. Zato bych sám hrát nešel. Ale bavilo by mě dělat kapele manažera. Aby o nich lidé věděli, a více je poptávali. Navrhoval jsem třeba webové stránky. A řekl jsem, že jim je udělám, a že za práci nic nechci. Ale něco stojí správa stránek, 1000 až 2000 Kč ročně. A jim je líto takové peníze vydat. Hodně se orientují na lidovou hudbu, Ale dnes lidé chtějí i tu moderní. Též jsem navrhoval, aby si za akci řekli pevnou sumu.  Prý přijdou o posluchače. A také že muzikanti považují hudbu spíše za svého koníčka. A já opáčím, že i já muzikou žiji, ale chci ji mít i zaplacenou. Zadarmo si můžu hrát doma. Když jdu s harmonikou sám, zahraju cokoliv, a mám kšeftu více. A podnikání beru poctivě. Mám rád pořádek, stanovím si hodinovou taxu, a zaplatím Ochrannému svazu autorskému (OSA). To mi přijde poctivé, i skladatel chce své.

Pokoušel jsem se sestavit i vlastní kapelu. Muzikanty jsem i sehnal, stačil by mi bubeník a basista, Ale vždy to na něčem ztroskotá. Jedni mi řekli, že neumím noty. Další, že prý budeme hrát jen v tónině, která se jim líbí. Já se ale řídím podle toho, ve které tónině píseň vyzpívám. A jen v jedné tónině hrát nebudu. A tak si nakonec s těmi lidmi nesedneme. Dvakrát jsem si zahrál se zichoveckými heligonkáři. V pivovaře Zichovec u Kladna. Hráli jsme ve složení bubeník, saxofonista, a 3 heligonkáři. Skvělí muzikanti. Všichni, kromě mě, uměli noty, ale i tak jsme se výborně sehráli. A čepovali vynikající Zichoveckou osmnáctku. Dnes už mi ale neberou telefon, Bůh ví, co s nimi je. Pak jsem se sešel s dalším výborným muzikantem. Měl hodně zkušeností, prošel několika soubory. Ale řekl, že na něho moc tlačím, a skončil. Zkouším se zkontaktovat i s dalšími lidmi, ale nikoho nepřemlouvám. Zatím jsem vždy zůstal sám. Ale jako jednotlivce mě lidé kontaktují více než třeba naši kapelu. Nedávno jsem třeba hrál k devadesátinám paní v domově Palata. Pozvala mě její rodina. Ještě s Pavlem Rogaczewskim jsme byli před pár lety ve sklípku, a svrběly mě ruce, když hrál harmonikář. Spolužák Tomáš Vrchlavský mi povídá, ať mu zkusím říci, třeba mi to půjčí. Tak jsem se odhodlal. Nastala minuta ticha, a pak, prý ať mu to ukážu. Poslouchal, a nevěřil, že nemám žádnou školu. Nechal mě hrát, a šel si sednout mezi hosty.

 

Jakou muziku mám rád?

 

U mě doma byste nejčastěji slyšeli velryby, ptáky, a další relaxační hudbu. Poslouchám i lidovky, a věci, které se potřebuji naučit.

 

Kde je možné mě sledovat?

 

Muziku jednoduše na kanále „YouTube“. Stačí tam do editačního pole zadat „Jan Čajan“. Dále provozuji zábavný web Encyklopediezvuku.cz. Ten vznikl z nápadu Radka Seiferta. Podobná věc na internetu tehdy nebyla. Natáčím originální zvuky, a opatřuji je popiskem. Svůj osobní profil mám na Facebooku, a kromě něho tam zveřejňuji rovněž akce pro veřejnost, služby občanům, a také mé myšlenky a úvahy.

 

Antonín Vraný